Nedělní procházka

... na Kraví kopec byla ve znamení našedlé oblohy, mdlého slunce a prázdných sklizených polí. 

Připadala jsem si jako na konci října a jsem si jistá, že podobný den v říjnu ještě zažiju. Skoro žádné světlo. Okolní ticho. Tíživý smutek. 

Ta holá pole na mně působí depresivně. Jen kukuřice ještě stojí. Suchá, místy zežloutlá, pokorně čekající.

Ještě že je srpen. Před námi bude ještě spousta prosluněných dní. Musím si nachytat zásoby žluté energie. Budou mi stačit skleničky od jogurtu?

Náš kostel fotím velice ráda. S hnědým polem v popředí se mi líbí ještě víc. A co teprve s šípkovým keřem - je tam, není tam? ...

Úžasná mračna šplíchnutá ocelovou barvou. Raději mám sice blankytnou oblohu, ale tato má taky něco do sebe. 

Takhle nějak si totiž představuju konec světa. Zloba Boha v podobě ukrutné bouře s blesky, hromy a vichřicí a potom... Potom už nic.

Z mraků nad Kravím kopcem žádná bouřka nepřišla. Zdržely se poměrně dlouho. Odtáhly až dnes odpoledne a ustoupily azuru, který já tak ráda. ☼

Můj...

... pěstitelský úspěch.

 ◦◦♥◦◦

Nejsem si jistá, jestli jsou to surfinky. Ale asi ne, lískty to má jiné. Vyrostly mi ze sáčku "letničky na balkony - mix", který nebyl blíže specifikován. Ale barvu mají úžasnou. Teď už mám za okny opravdu všechny barvy. 

Anna ze Zeleného domu

od L. M. Montgomeryové

Včera jsme vykradli knihovnu. Chachá! A naši rozšířili asi o 70 knížek. Chachá! Celý regál s Wilburem Smithem. Chachá! A skoro celý se záhadami...

Mezi knihami, které už byly hooodně přebrané, jsem našla takové skvosty jako Vzkaz v láhvi, africké romány od Woodové a DOKONCE i Annu ze Zeleného domu i s pokračováním.

A tak byl včerejšem ve znamení četby. Je to ta pravá knížka pro tohlecto podivné období. 

Úžasná postavička, tahlecta Anna s H. :o). 

Hlavně její hrátky se slovy:

hřbitov pohřbených nadějí

muškát Krasavec
Stříbrné jezírko

nekonečný, věčný, neměnný
spřízněná duše

údolí Fialek...

... a její nadšení pro věc

Pohodově ...

posledních pár dnů se věnuji hlavně šití a háčkování

pohodička

◦◦♥◦◦

 

Bouřka jako hrom

ve středu večer

bouřka jako hrom

 

Vypadalo to děsivě. Silný vítr, průvan zavřel všechny okna a za nimi se rozpoutal pořádný lijav s hromy a blesky. Tak tak jsem stihla uklidit malé levandule. Říkala jsem si, že se zahradou je amen, ale naštěstí to všechny kytky a rostlinstvo přežilo. :o)

Včera versus dnes

včerejší saharské teploty

měřeno okolo páté hodiny odpoledne na slůňu

se zeleným kontrolorem správnosti měření

a dnešní pohodová popolední siesta

s Bárou a Irenou

 ◦◦♥◦◦

Letní putování VI - výlet No. 3

Při naší minulé návštěvě Šumavy jsme se sem pro nedostatek času nedostali. Docela mne to mrzelo, bylo to jen kousek od městečka, kde jsme bydleli. Letos to bylo numero zwei hned po jezerech. Dokonce dostalo přednost i před mechovými jezírky. Nelituji, je to nádherné místo.

Jedná se o největší zříceninu u nás, která pochází z 13. století. Největšího rozkvětu dosáhl v 15. století. Později, díky zadluženosti majitelů, se z něj pomalu ale jistě stala zřícenina, kdy kamení z hradeb používali obyvatelé vesnice jako stavební materiál.

Podle pověsti zde přišel Žižka o své druhé oko a to při nájezdu v roce 1421. Součástí prohlídky byla i malá audioinstruktáž, jak to při takovém obléhání vypadalo. Teda, zažít bych to nechtěla!

Na hrad jsme přijeli už brzy ráno, takže na první prohlídku jsme šli v komorní sestavě. Bylo více prostoru na otázky a focení. Zaměřili jsme se hlavně na sklepení a prostory, které bývaly dříve obytné. Hrad má hned několik bran a na modelech jsme se mohli přesvědčit, že byl opravdu veliký. Během druhé prohlídky (již v značném houfu) jsme se podívali i na věž, která je přístupná po dřevěném schodišti.

V dobách svého rozkvětu patřilo Rabí k nejmodejněji vybaveným stavbám. Nechyběla kachlová kamna, vodní nádrž, konírna, studna, chladné místnosti na skladování potravin a dokonce ani kanalizace. 

Domkem nedomkem (3)

Právě… jsem si uvařila rumovou kávu. Hmmmm... Včerejší čokoládová byla taky velice dobrá, zavedu častěji. ♥

Venku… má být dnes nejteplejší den, teploty kolem 40 stupňů. Prej saharský vzduch, žjóva...

V domku… je zatím příjemně. Dokonce se červená kulička teploměru drží NAHOŘE! Otázka je, jak dlouho. ☼

Na balkoně… je parádní chládek. 

Na zahradě… se řádí jako o duši. Vzhledem k faktu, že mě Leni zásobuje bylinkami, bylo nutné rozšířit můj užitkovokuchyňský záhon o nějaké to místečko. Takže rýč, motyka, hrabě a už se potilo. Ale zas jsem nemusela večer jogínovat. :o) Už to vypadá dobře, večer se bude sadit, chuděry by ten pařák asi nemusely vydržet. 

Benji… samozřejmě vydatně asistoval při zahradních pracech a bojovně štěkal po všem, co se hnulo. Neustále ve střehu, to je jeho motto. Nedivím se, že je večer tak utahaný.

Pracuji… jako ďas! :o))) Sice ne na tom, na čem mám, ale to přijde. Ňák není ještě ten správný okamžik.

Tvořím… ňuchňací záležitosti do obyváku. Jen jsem si toho roztáhla jaksi moc a nevím, co dodělávat dřív. Ale už se to pomalinku rýsuje a to je hlavní. ♥

Právě čtu… Co já to vlastně čtu? Aha, teď vlastně nic.

Plánuji… ... pořád něco plánuji, dnešek není výjimkou.

Top obrázek…

"Kde letíte?" :o)

Prima den,
snad se neupečem.

 

Bylinkování podruhé

... na zpestření pitného režimu

vlevo mátový sirup

vpravo šalvějový

Je výborný - ochutnávala jsem hned několikrát během vaření.

♥

Ke kávě nebo čajíku

1 žloutek
100g moučkového cukru
šťáva z 1/2 citronu (dala jsem z celého citronu, ať to má grády)
citronová kůra
175g tuku
250g hladké mouky

Těsto necháme na hodinu odpočinout v ledničce. Pak vyválíme, vykrajujeme vykrajovátky a pečeme při 180°C asi 15 minut.

Grády to má! Jsou OPRAVDU citronové. Snad z toho neolezu... :o)

Letní putování VI - výlet No. 2

Kousek za Železnou rudou a co by kamenem dohodil do Německa leží dvě největší šumavská jezera - Černé a Čertovo. Startujeme ze Špičáku zabalení i do větrovek, páč je docela zima. Otužilejší vyráží v šortkách. Před námi je zhruba osmi kilometrová tůra.

Trasa začíná zlehka rovinkou po asfaltové cestě lesem. Můj muž si posteskne, že by jako raději lesní cestu. Jistě, pro klouby to není nic moc. Jak později vzpomínáme na pohodlný asfalt... :o)

Asi po dvaceti minutách chůze objevujeme ve svahu parádní potok, vedle kterého pramení Svobodův pramen. Voda je chladná a průzračná, sem tam mělčinky, barevné kamínky, kořeny stromů... 

Pak už zbývá zdolat jeden kopec a před námi se otevírá plocha Černého jezera. Je spíše pod mrakem, hladina vypadá opravdu černě. U břehu se prohánějí kačky, které sem tam dostanou ochutnat ze svačiny.

Po sváči vyrážíme k Čertovu jezeru. Mělo by to být jen 2,5 kiláků, takže pohodička. Před námi se však rýsuje cosi kamenitého a vysokého. Na fotkách to vypadá docela neškodně, ale na místě jsem si mooocinky přála, aby pod tím příšerným kopcem byla odbočka s naší značkou. NEBYLA! 

Statečně nahoru, nejsme žádné máčky!

malá velká VÍTĚZSTVÍ, ne tak jako tehdá na S. ... ♥

Do kopečka, z kopečka, po šutýrkách, po kořenech, po kládách... Zážitek obrovský. Ještě že jsme nešli opačným směrem, to bych asi nedala. Z kopce to bylo přeci jen lehčí a s dostatečným přísunem O2 jsme se mohli kochat.

 

Přeci jen jsme doklopýtali k jezeru. Tohle na mě působilo o trochu divočeji. Na břehu jsme se usadili na jeden z mnoha kamenů. Lidí tu bylo také spousta, takže udělat pořádnou fotku byl krapítek problém. A samo že tu byly i šumavské kačeny. :o)

Nakonec po žluté zpátky. To už bylo v pohodě, proti tomu, co jsme museli přelézat předtím... Žůžo bylo. To, co vypadalo na dvouhodinovou záležitost, zabralo nakonec hodin pět. Nicméně - KONEČNĚ jsem viděla šumavská jezera. Jupíjou! ☼